Elfové z italských hvozdů vytančili na scénu poměrně elegantně... rozkřepčený folk metal z prvotiny „Heathenreel“ vlekl na zádech snahu po epické vznosnosti krefeldských slepců a též neslaný nemastný vokál páně Damnagorase, přesto měl určité kouzlo lehkosti a nakažlivý šarm. Na krátký čas se od ELVENKING oddělil frontman Damnagoras, a tak svitla naděje na rapidní zlepšení vokální složky. Svitla a vzápětí zhasla, protože rozdíl mezi dočasným nástupcem Kleidem a veteránem Damnagorasem je leda v přezdívce. Unylý hejkal lesní za unylého hejkala lesního... a to se vyplatí! Ale sper to skřet... na minulém albu to šlo hlas nehlas, tak jakýpak s tím štráchy!

Podstatných změn oproti minulosti je jako šafránu v českých hájích... Zvuk zůstal ve stádiu italského speedového průměru, aranže si stále zavdávají s housličkami a semo tamo svoje připískne i flétnička. Jen samotná hudební forma se nepatrně posunula od vznosné metalové epiky ke kočkování s tvrdým folk rockovým písničkářstvím, jaké k dokonalosti dotáhli walkyierovští SKYCLAD na albu „Irrational Anthems“. Jinými slovy, ubylo monumentálního klávesového troubení, heroických zpěvů a dalších klišovitých libůstek a přibylo snahy po jednoduché a chytlavé vokální složce. Speedový úprk střídají spíše rychlá a skočná tempa, mocně podporovaná folkovými motivy, z nichž je inspirace albionskými básníky cítit na sto yardů (ono se vlastně stačí kouknout na obal...). Ke cti ELVENKING budiž přičteno, že se zbaběle neschovávají za kmínky mladých bříz, ale jdou s pravdou pěkně ven... Číslo tři na „Wyrd“ totiž okupuje jistá „Jigsaw Puzzle“, s gustem zahraná překopávka SKYCLAD. A od toho se mnohé odvíjí. Elfíci se úporně snaží zopakovat šťastné soužití metalové energie a folkové veselosti i ve vlastní tvorbě a párkrát se skutečně zadaří – „The Silk Dilemma“, „Moonchariot“, “The Perpetual Knot“... to jsou všechno povedené a chytlavé exempláře, které mají jednak jasné pojítko k minulému albu, druhak se jim daří znít dostatečně písničkově a rozverně. Bohužel stejně početné jsou songy, které sice mají pár pěkných míst, ale které jsou uhněteny z nedobrých a žluklých klišé, mnohdy hraničících až s čirým pagan křováctvím (za některé pasáže by se nemusel stydět ani Sahula vulgo úchyl Průša). Nic neříkající série samoúčelných sól, stupidních riffů, nuceně kvičícího Kleida a též mizerných ženských vokálů... Prostě heavy metalové nešvary v plné zbroji. Tyhle zahnívající vývraty bohužel poškozují dojem z jinak uspokojivě se zelenající vegetace elfího lesíka a zanechávají hořkou pachuť na jazyku.

Poměr zdravých kmínků a shnilotin je tak půl na půl. Bohužel, když už se chcete roztančit, sjede vám noha po slizké uhnívající kůře a natlučete si makovici o pařez. Nezdá se mi, že by „Wyrd“ byl o mnoho horší než předchůdce „Heathereel“, ale tam mnohé zachraňovala svěžest a nadšení, s jakým se ELVENKING pustili do díla. Za jediný velký přínos jejich novinky považuju fakt, že mě po letech zase přivedla k báječné desce „Irrational Anthems“. V jejím stínu „Wyrd“ sotva živoří, ačkoli na současné folk metalové scéně patří k tomu životaschopnějšímu. Popravdě, mezi šeroslepými trolly, skřety, trpajzlíky a další havětí je jednooký elf... no, králem sice ne, ale zchudlým grófem určitě.